Nic (ne)říkající den

22. června 2015 v 21:08 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
Když se podívám z okna, vidím mezi záplavou panelových domů jen šedou oblohu. Už je tomu tak několikátým dnem, jen v poledne slunce trochu vykouklo. A ať se podívám kamkoli, všude vidím jen posmutnělé tváře lidí, kteří prožívají každým dnem to samé...


Upřímně mi je takových lidí líto... Nemuselo by být, přeci jen, nemám s nimi nic společného, ale spolu s počasím se to začíná podepisovat na mé náladě... Je takový znavený den, pochmurný. Člověk nemá ani náladu nic dělat. Každý den začíná být jako přes kopírák, a to doslova... Jediná věc, která se mění, je název dne. A není i to už jedno? Všechny dny by se mohly jmenovat stejně, nebo rovnou jména dnů zrušit, to samé s měsíci (stejně už jsou taky všechny podobné) a zavést označování dnů podle jejich pořadí v roce. A nebo by to byla diskriminace, protože jeden by musel být první a jeden poslední? No jo, to přece (ne)dává smysl! Pojďme do ulic, lidé z celého světa, bojovat za práva dnů!

Celá logika dnešního systému a lidí na planetě se asi zahalila za hustou mračnou přikrývku, kterou si přes hlavu přehodilo Slunce. Asi ho už nebavilo dívat se na nás. Ani bych se nedivila. Ale možná by nebylo na škodu, kdyby zasvítilo aspoň chvilku na některé. "To má dobrý, schovat se, když ho něco nebaví, utéct..." Ale my tu pořád zůstáváme... Někdy bych se chtěla taky moct vypařit, alespoň na chvíli... Ale proč vůbec? Vlastně bych ve své podstatě ze svého života ani vystoupit nechtěla. Třeba taková schopnost zastavit čas je něco, co bych vůbec nechtěla. Asi stejně, jako bych nechtěla, aby bylo takhle smutné počasí pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama