Iluze k iluzím

17. června 2015 v 20:15 | Nostië Maethil |  Příběhy
Nikdy zde nebyla. Nebo byla? Už nevím. Mé vzpomínky se vždy rychle vytrácely a všichni mi to dokázali řádně vyčíst. Nejvíce ona. Ale zároveň pro mne byla jediným člověkem, jediným pohlazením, jedinou útěchou. Bral jsem ji ale jako útěchu? Můžu s jistotou říci, že ne. Ale jako co tedy?


Již delší dobu se potýkám s tím, že se ztrácím na pomezí reality a fantazie. Je mi více než jasné, že si toho je mé okolí vědomo, ale stále tak nějak podvědomě věřím, že se mi můj vnitřní boj před vnějším světem daří krýt. Možná aspoň před ní jsem ve svém úkolu úspěšný. Doufám v to, věřím v to... Ale ona by mi to stejně nepřiznala, kdyby o tom věděla. Vždy pro mě měla pochopení. Dokonce i pro mé problémy, které jsem ani já pořádně nechápal.

Znal jsem ji už od dětství, alespoň jak ona říkala, neboť mé vzpomínky na "dávnou" minulost jsou zahaleny v husté mlze. Vybavuji si jen střípky. Mám pocit, že na jednom z nich, když se soustředím, poznávám záblesk její siluety, která mi rázem vrací mnohé vzpomínky. Nebo mi alespoň tyto myšlenky jako vzpomínky přijdou. Více ani nechci, vím, že už jen to málo je pro mne velkým zázrakem, za který ji nemálo ve svých snech děkuji. Poděkoval bych jí i mimo říši snů, ale nemusím. Myšlenky někdy nepotřebují býti řečeny. Stačí, když existují.

Slyším její hlas. Pořád. Neustále. Když se probouzím, když usínám, vždy ji slyším. Ale nikde ji nevidím. Už je to dlouho, co jsem ji spatřil. Vyobrazení jejího těla se mi již vypařilo z hlavy. Matně si vybavuji, jak jsme se v galerii hádali, jestli se někdy necháme namalovat. Ona byla proti. Co bych teď dal za to, mít nějakou památku na její krásnou tvář... Nedokážu si jí představit, ale vím, že byla krásná. Celá byla krásná. Ale teď si vzpomínám jen na její hlas, který slýchám stále. Nemůžu se ho zbavit. Ale chci se ho vůbec zbavit? Jistě, že nechci. Chci ho slyšet. Ale nestačí mi jen její hlas. Chci ji celou, vedle sebe. Vím, zní to sobecky. Vím, že takový jsem. Ale jí to nikdy nevadilo. Ani teď jí to nevadí. Vždyť tu je se mnou, a vždy byla...


Proč si vlastně pořád něco nalhávám...? Vždy byla jen iluzí, pohádkou... Anebo ne...? Ale mě je to jedno... I když to bolí... Už jsem dávno, dávno prokletý...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 21. června 2015 v 21:08 | Reagovat

je to krásně napsáno, s láskou je vždy spojena iluze, iluze toho, že ten druhý tu je jen pro nás, navždy.. Je strašně kruté pak otevřít oči..

Článek zařazuji do toho nejlepšího co bylo sepsáno na tohle téma týdne - článek vyjde v pondělí ve 12:00 na blogu tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama