Utéct, ale kam?

17. července 2015 v 22:21 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
Podívám se z okna. Je již tma, jediné světlo je z všemožně umístěných lamp a veřejného osvětlení. Poslouchám povznášející hudbu a přemýšlím. Nad vším. Proč je vůbec v noci tma a proč jsou lidé tam kde jsou. A co ti, kteří utečou? Jak asi uvažují... Jsou to také uprchlíci, akorát v jiné formě, než si teď většina dokáže připustit. Uprchlíci od toho všeho smutku...
 

Pouhý sen...

11. července 2015 v 23:32 | Nostië Maethil |  Příběhy
Další den, který uběhl tak rychle... Ani si neuvědomuji, jaký je den v týdnu. Každý z nich probíhá naprosto stejně, nalinkovaně, jak by si mnozí lidé postaveni ve vysoké politice přáli u každého člověka. Mohli by mě chytit a zavřít do výlohy jako ukázku, jak má vypadat správný člověk. Správný... Jako by snad oni mohli rozhodovat o tom, co je správné. Možná, že si myslí, že můžou... Ale doopravdy se jim to nikdy nepodaří... Alespoň ne u mě. Zvláštní, že zrovna já, tak "systémově ukázkový" člověk si žiju podle svých představ... No, je to vůbec život? Dalo by se to za něj možná pokládat. Ale jen možná. Už zase jsem se na moc dlouho zamyslela. Uběhlo moc minut. Moc a moc. Začínám vybočovat z přesného plánu, to není dobré. Minuta spánku navíc či a nestihnu co mám stihnout. Ale méně spánku si dovolit také nemůžu... Opravdu je to zvláštní svět...

Nikdy!

2. července 2015 v 16:16 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
"Nikdy". Tohle slovo se vyskytuje snad v každém mém rozhovoru s ostatními lidmi, dokonce i častěji než "někdy". Používáno oběmi stranami, v odpovědích i otázkách, ve všech tématech. A já se často - ne však nahlas - ptám. Proč? Proč všichni říkají na něco nikdy?
 


Nic (ne)říkající den

22. června 2015 v 21:08 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
Když se podívám z okna, vidím mezi záplavou panelových domů jen šedou oblohu. Už je tomu tak několikátým dnem, jen v poledne slunce trochu vykouklo. A ať se podívám kamkoli, všude vidím jen posmutnělé tváře lidí, kteří prožívají každým dnem to samé...

Iluze k iluzím

17. června 2015 v 20:15 | Nostië Maethil |  Příběhy
Nikdy zde nebyla. Nebo byla? Už nevím. Mé vzpomínky se vždy rychle vytrácely a všichni mi to dokázali řádně vyčíst. Nejvíce ona. Ale zároveň pro mne byla jediným člověkem, jediným pohlazením, jedinou útěchou. Bral jsem ji ale jako útěchu? Můžu s jistotou říci, že ne. Ale jako co tedy?

Opravdu?

13. června 2015 v 10:29 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
Když jsme malí, dospělí nám říkají, že můžeme být, čím chceme. Trochu povyrosteme a jejich poučovací věty už se změní v něco jiné: "Nejsi jediná na tomhle světě! Nemůžeš si dělat co chceš! Ještě jsi nic nedokázala!"


Dost všeho

12. června 2015 v 13:18 | Nostië Maethil |  Zamyšlení
Tak nějak jsem začala mít všeho dost.

Sedím u počítače - výhled z okna na kopec obklopený stromy mám zastíněn pověšeným oblečením na balkóně, jaká škoda v takový hezký den. Do uší mi řve na "plné pecky" má oblíbená písnička, ale ani to nestačí, abych své uši ušetřila každodenní facky - řev, hádky... Někdy se divím, proč to mají lidé ještě zapotřebí.


Kam dál